Orlová-Lutyně

Alice Adamčíková

Už jako malá holka jsem dědovi (z taťkovy strany) malovala obrázky, když přišel k nám na návštěvu. Pečlivě si je schovával do své sbírky. Děda byl nadčasová bytost ve svém přemýšlení a pohledu na život, viděl jen to pěkné, co život nabízel, a negace nechal za „DVEŘMI“. Také často vzpomínám na svou babičku (z mamčiny strany), u které jsem chvílemi pobývala na hlídání. Milovala jsem ji. Pamatuji si, jak ráda seděla každé ráno u okna s čerstvě opojně vonící namletou kávou a jen tak pokukovala z okna na okolí a dění venku. Pozorovala jsem ji bez špitnutí jedním polorozlepeným okem, když jsem se probudila a už tehda jako malá holka si uvědomovala tu důležitost její ranní chvíle. Byla zahalena určitou energetickou září, která dosahovala až do mé postele, kde ve mne vzbuzovala pocit klidu, jistoty, bezpečí a lehkosti… Díky, babi. Také její manžel, můj děda, který rád kouřil a jeho chvíle byly ve sklepě, kde kutil, tvořil, měl tam svůj svět, únik do svého světa. Na tu intenzivní vůni nikotinu a husté mlhy se nedá zapomenout. Pořád jste TADY – vůně kávy, cigaret i ta pozitivní energie… Proč jsem začala takto? Chtěla jsem se s Vámi podělit o to, kým jsem, sdělit, co mě ovlivnilo jako bytost v tvorbě mých obrazů… Ovlivňuje nás nejenom okolí, kde žijeme, ale také lidé kolem nás.

Jsem amatérský malíř, tvůrce něčeho, co není řízeno pravidly, jakousi šablonou „stejného“, mám ráda svobodu, nápaditost a „zápach“ toho nevědomého zrcadlení naší duše do čehokoliv, co vytváříme kolem nás… Své obrazy maluji intuitivně, nevím co na daném plátně vznikne, někdy je to hodně vyčerpávající, protože tam dávám kus svého přítomného bytí, dostávám se do jiného časoprostoru. Je to náročné a zároveň tak krásné, není tam strach, úzkost, kombinace myšlenek, žádní lidé, minulost, ani budoucnost, je tam pouze TADY A NYNÍ a mé „JÁ“.