Zlín

Jana Lavinger

Jmenuji se Jana Lavinger a vítám Vás v mé galerii. Vždy svým studentům říkám, že proces při tvorbě je mnohem důležitější než výsledek, a proto se tak dá pojmout i můj příběh. Nikdy jsem neměla ambice, aby mé obrazy visely v galeriích. Tvořila jsem a tvořím celý život pro radost z prožitku, který během malování vždy mám. Malba je pro mě až spirituálním zážitkem. Člověka malování a vůbec tvorba umění posouvá dál nejen ve zlepšování techniky ale ve smyslu proměny člověka zevnitř. Proč vlastně maluji? Kresba je základ a je dostupná všem, tak to učím i své studenty. Mě dnes více baví práce s plochou než s konturou. Jak jste si mohli povšimnout, baví mě tvořit velké formáty. Když jsem z blízka, mám pocit, že do nich mohu vstoupit. Velký formát mi také dovoluje mnohem lépe abstrahovat a tím taky dát divákovi šanci si spoustu detailů domyslet. Kdy se ti nejlépe tvoří? Nejlépe se mi tvoří, když můžu mít puštěnou hudbu, je to takový dopping. Většinou maluji, když se potřebuji rozptýlit, ale pravdou je, že se potřebuji cítit dobře, aby to dobře dopadlo. Náměty přichází většinou krátce před malováním. Udělám si rychlý návrh a hned jdu na to. To dřív bylo pro mě nemyslitelné. Tvorba nebyla tak volná a abstraktní. Když jsem v plenéru, také nemaluji přesně to co vidím, ale zachycuji atmosféru, potřebuji zachytit to, jak to na mě působí. A pak najít tu svou „flow“, kdy jsem jen já a plátno, utečou 4 hodiny a já zapomenu vnímat čas. To je ten nejlepší pocit, jaký z tvorby mohu mít. Jak předáváš umění ostatním? Tak, jak jiné posouvá zážitek z divadla, z kostela či koncertu – já tu hudbu nebo představení nemohu rozdat bezprostředně hned. Musím makat rok, abych udělala vernisáž. Nejsem sice introvert, ale je to krásné ta vnitřní komunikace sám se sebou, se svým vnitřním já, protože mě nikdo neruší. A taky jsem zproštěna hanby, když se mi obraz nepovede. Prostě ho vezmu a vyhodím. Proč zrovna váleček? Spousta lidí se mě ptá, jak jsem přišla k technice válečku. Pravdou je, že jsme s kolegyněmi v práci váleček používaly na nanášení plochy a nějak mě to napadlo, že by se tím vlastně dalo pokračovat. Zkusila jsem namalovat takto dva obrazy, vzpomínky na cesty do Anglie a oba obrazy byly hned pryč. A tak jsem u válečku (zatím) zůstala. Váleček mě baví, protože z blízka vidíte vlastně jen fleky, ale z dálky uvidíte obraz velice konkrétně. Struktura nabízí potěšení z každého detailu z výsledného celku, na který se vždy ale budete dívat jinak. Jaké jsou tvé ambice? Moje ambice jsou prosté – stačí mi malý prostor, kde mohu své obrazy ukázat nejbližším, kteří mají z mého umění radost, nebo vlastně jakýkoli divák, kterého můj obraz opravdu osloví. Pro mě je úspěch, když někdo obraz opravdu koupí – smění svou energii (za hodiny kdy musel vydělat danou sumu) za mou energii. Tato výměna energií je pro mne mnohem více, než samotný výdělek. Takto mám potom opravdu pocit, že o mé umění někdo stojí.