EN
DE
SK
FR
ES
HU
PT
IT«Za hranou tvaru»: exkluzivní rozhovor s Evgeniyou Zolotarevou.
31.10.2025 (23:00)
Otázky klade Anželika Sitniková, spolumaitelka Original Gallery.
V Original Gallery v srdci Prahy se barvy setkávají s emocemi, tvary s příběhem a každá malba otevírá prostor pro vlastní interpretaci. V tomto exkluzivním rozhovoru s umělkyní Evgeniyou Zolotarevou odhalujeme, jak vznikají její abstraktní obrazy, co ji inspiruje a proč je svoboda v malbě stejně důležitá jako dialog s divákem. Připravte se na cestu za hranou tvaru, kde každý tah štětce vypráví svůj vlastní příběh.
Evgeniya Zolotareva je současná umělkyně žijící v Brně, jejíž umělecká cesta je ponořena do bohaté tradice abstraktního umění. Její vášeň pro kreativitu začala brzy, vyvrcholila dokončením umělecké školy a následně získáním titulu Master of Arts na renomované univerzitě v roce 2006. Její plátna jsou živým dechem: tvary se táhnou za hranice plátna, barvy vibrují, textury dýchají. Bez rámů, bez pravidel — pouze svoboda. Díla Evgeniye žijí v soukromých sbírkách Francie, Německa, Polska, České republiky, USA, Slovenska a Ruska. Před dvěma lety okouzlila Vídeň (STAINER Gallery) a Miami (ART BASEL Art Week). Její hlas zazněl v The World of Interiors a Vogue House (UK). Dnes je její umění pozvánkou na cestu: přes barvu, texturu, formu — k podstatě duše.
O tvůrčí cestě
Evgeniyo, kdy jste poprvé pocítila, že umění je vaše cesta?
Asi začnu citátem: „Nejlepší cesta k úspěchu je zamilovat se do toho, co děláš.“ Malování jsem si zamilovala už v úplném dětství a tehdy jsem o tom ještě nepřemýšlela jako o vědomě zvolené cestě. Prostě jsem následovala své srdce. Postupně na to navázala umělecká škola a později univerzita umění a designu, kde se tato cesta začala více tvarovat a rozvíjet do podoby, kterou dnes žiji.
Asi začnu citátem: „Nejlepší cesta k úspěchu je zamilovat se do toho, co děláš.“ Malování jsem si zamilovala už v úplném dětství a tehdy jsem o tom ještě nepřemýšlela jako o vědomě zvolené cestě. Prostě jsem následovala své srdce. Postupně na to navázala umělecká škola a později univerzita umění a designu, kde se tato cesta začala více tvarovat a rozvíjet do podoby, kterou dnes žiji.
Jak na vás zapůsobilo studium na umělecké škole a získání titulu Master of Arts?
Studium na umělecké škole pro mě bylo jako otevření dveří do nového světa. Nešlo jen o technické dovednosti, ale hlavně o schopnost dívat se na realitu jinýma očima a hledat v ní vlastní pravdu. Naučila jsem se chápat, že umění není jen obraz na plátně, ale způsob, jak komunikovat s lidmi beze slov. Získání titulu Master of Arts pro mě nebylo jen akademickým krokem – byla to spíše vnitřní transformace. Ten proces mě naučil disciplíně, odvaze riskovat, ale i pokoře před samotným tvůrčím procesem. Bylo to období, kdy se ze záliby stalo moje povolání a kdy jsem opravdu přijala, že cesta umělkyně je mojí životní cestou.
Studium na umělecké škole pro mě bylo jako otevření dveří do nového světa. Nešlo jen o technické dovednosti, ale hlavně o schopnost dívat se na realitu jinýma očima a hledat v ní vlastní pravdu. Naučila jsem se chápat, že umění není jen obraz na plátně, ale způsob, jak komunikovat s lidmi beze slov. Získání titulu Master of Arts pro mě nebylo jen akademickým krokem – byla to spíše vnitřní transformace. Ten proces mě naučil disciplíně, odvaze riskovat, ale i pokoře před samotným tvůrčím procesem. Bylo to období, kdy se ze záliby stalo moje povolání a kdy jsem opravdu přijala, že cesta umělkyně je mojí životní cestou.
Byla ve vašem životě osobnost nebo událost, která silně ovlivnila vaše formování jako umělkyně?
Ano, v mém životě byly momenty i lidé, kteří mě formovali. Největším vlivem však pro mě byla moje rodina – rodiče, kteří mě od dětství podporovali v kreslení a nikdy se nesnažili přesměrovat mě k „praktičtější“ cestě. To mi dalo svobodu růst přirozeně a věřit v to, že umění je hodnota samo o sobě. Silným impulzem byla také první velká výstava, kterou jsem navštívila jako studentka. Ten pocit, stát před díly mistrů a uvědomit si, že obrazy dokážou komunikovat napříč staletími, ve mně probudil hlubokou touhu tvořit a hledat vlastní hlas. Byl to okamžik, kdy jsem pochopila, že malířství může být dialogem mezi mnou a světem.
Ano, v mém životě byly momenty i lidé, kteří mě formovali. Největším vlivem však pro mě byla moje rodina – rodiče, kteří mě od dětství podporovali v kreslení a nikdy se nesnažili přesměrovat mě k „praktičtější“ cestě. To mi dalo svobodu růst přirozeně a věřit v to, že umění je hodnota samo o sobě. Silným impulzem byla také první velká výstava, kterou jsem navštívila jako studentka. Ten pocit, stát před díly mistrů a uvědomit si, že obrazy dokážou komunikovat napříč staletími, ve mně probudil hlubokou touhu tvořit a hledat vlastní hlas. Byl to okamžik, kdy jsem pochopila, že malířství může být dialogem mezi mnou a světem.
O inspiraci a procesu
Co je pro vás dnes hlavním zdrojem inspirace?
Hlavním zdrojem inspirace je pro mě doslova všechno, co mě obklopuje. Někdy je to kombinace barev, které zahlédnu v přírodě nebo ve městě, jindy prožitá emoce, která se sama přetaví do obrazové podoby. Velmi silně na mě působí také cestování a objevování nových míst – každý kraj, kultura i okamžik setkání s lidmi mi otevírá nové pohledy a motivy.
Hlavním zdrojem inspirace je pro mě doslova všechno, co mě obklopuje. Někdy je to kombinace barev, které zahlédnu v přírodě nebo ve městě, jindy prožitá emoce, která se sama přetaví do obrazové podoby. Velmi silně na mě působí také cestování a objevování nových míst – každý kraj, kultura i okamžik setkání s lidmi mi otevírá nové pohledy a motivy.
Inspirace je pro mě vlastně neustálý dialog se světem kolem i se světem uvnitř.Jak vypadá váš tvůrčí proces – od nápadu k hotovému obrazu?
Můj tvůrčí proces je pro mě vždycky trochu tajemstvím. Často mám pocit, že obraz se tvoří sám a já jsem jen prostředníkem, který vede tahy štětce nebo pohyby špachtle. Pracuji technikou vrstvení – vrstvím barvy a struktury – a díky tomu se dílo během procesu může proměnit i pětkrát od své původní podoby. Neustále hledám rovnováhu v kompozici a barevných kombinacích, sleduji, jaké efekty přináší překrývání vrstev a jak se barvy mezi sebou prolínají.
Můj tvůrčí proces je pro mě vždycky trochu tajemstvím. Často mám pocit, že obraz se tvoří sám a já jsem jen prostředníkem, který vede tahy štětce nebo pohyby špachtle. Pracuji technikou vrstvení – vrstvím barvy a struktury – a díky tomu se dílo během procesu může proměnit i pětkrát od své původní podoby. Neustále hledám rovnováhu v kompozici a barevných kombinacích, sleduji, jaké efekty přináší překrývání vrstev a jak se barvy mezi sebou prolínají.
Název obrazu přichází až na konci, když cítím, že plátno konečně našlo svůj hlas.Jakou roli ve vašem umění hrají barvy a tvary?
Barvy a tvary jsou pro mě jazykem, kterým obrazy mluví. Každý odstín nese vlastní emoci – může uklidňovat, provokovat nebo otevírat vzpomínky. Tvary pak vytvářejí rytmus a strukturu, díky nimž se barvy mohou projevit naplno. V abstrakci nemají barvy ani tvary jednoznačný význam, a právě v tom je jejich síla – dovolují divákovi najít v obraze vlastní příběh a rezonanci.
Barvy a tvary jsou pro mě jazykem, kterým obrazy mluví. Každý odstín nese vlastní emoci – může uklidňovat, provokovat nebo otevírat vzpomínky. Tvary pak vytvářejí rytmus a strukturu, díky nimž se barvy mohou projevit naplno. V abstrakci nemají barvy ani tvary jednoznačný význam, a právě v tom je jejich síla – dovolují divákovi najít v obraze vlastní příběh a rezonanci.
Abstrakce je pro vás spíše svoboda nebo výzva?
Abstrakce je pro mě především svobodou – svobodou projevu, která mě nezavazuje k přesnému zobrazení reality, ale umožňuje mi vyjádřit emoce, myšlenky a vnitřní stavy beze slov. V abstrakci nejsou hranice ani pravidla, jen otevřený prostor pro hledání vlastního jazyka. Zároveň je v ní i výzva – najít rovnováhu mezi spontánností a harmonií, mezi chaosem a řádem. Právě v tomto napětí vzniká magie, díky které může každý divák v obraze objevit něco zcela osobního.
Abstrakce je pro mě především svobodou – svobodou projevu, která mě nezavazuje k přesnému zobrazení reality, ale umožňuje mi vyjádřit emoce, myšlenky a vnitřní stavy beze slov. V abstrakci nejsou hranice ani pravidla, jen otevřený prostor pro hledání vlastního jazyka. Zároveň je v ní i výzva – najít rovnováhu mezi spontánností a harmonií, mezi chaosem a řádem. Právě v tomto napětí vzniká magie, díky které může každý divák v obraze objevit něco zcela osobního.
O výstavě v Praze
Co budou moci diváci vidět a cítit na vaší listopadové výstavě v Original Gallery?
Na listopadové výstavě „Za hranou tvaru“ v Original Gallery diváci uvidí soubor abstraktních maleb, ve kterých se barvy a tvary pohybují na hranici mezi řádem a volností. Každý obraz je jiným pokusem překročit klasické vnímání formy a otevřít prostor pro osobní interpretaci. Mým cílem je, aby návštěvník nejen viděl obrazy, ale také je cítil – aby se nechal vtáhnout do hry vrstev, barevných kontrastů a skrytých struktur.
Na listopadové výstavě „Za hranou tvaru“ v Original Gallery diváci uvidí soubor abstraktních maleb, ve kterých se barvy a tvary pohybují na hranici mezi řádem a volností. Každý obraz je jiným pokusem překročit klasické vnímání formy a otevřít prostor pro osobní interpretaci. Mým cílem je, aby návštěvník nejen viděl obrazy, ale také je cítil – aby se nechal vtáhnout do hry vrstev, barevných kontrastů a skrytých struktur.
Výstava je pozváním k tomu, aby se člověk na chvíli zastavil a nechal se unést do vlastního vnitřního světa, kde tvary přestávají být hranicí a stávají se cestou.Jsou mezi vystavenými díly taková, která jsou pro vás osobně obzvlášť důležitá?
Ano, určitě, mezi vystavenými díly je hned několik, která jsou pro mě osobně velmi důležitá. Jedním z nich jsou „Vzpomínky na déšť“. Inspirovala mě událost z jediného léta, kdy jsme se s rodinou ocitli uprostřed prudkého lijáku. Byli jsme promočení až na kůži a schovali se pod strom, tiskli se k sobě a v té chvíli jsem cítila, že jsme jedno tělo, silnější než kdy dřív, chránící se navzájem před zimou a deštěm. Po bouřce znovu vyšlo slunce – a v mé paměti zůstalo právě to vědomí jednoty a síly, ne samotná bouře. Obraz je prostoupen právě těmito vzpomínkami. Dalším dílem je „Rumba Loca“, které vzniklo z mé lásky k tanci a pohybu. Je to malba plná šílených rytmů, barevné energie a radosti ze života. Rumba je pro mě symbolem spontánnosti a inspirace – zdrojem nevyčerpatelně pozitivních vibrací. Obraz „Amazing Fusion“ je pro mě důležitý i proto, že modrá barva má v mé tvorbě výsadní postavení. Mám mnoho děl, kde dominuje právě ona, a tento obraz ji propojuje s dalšími tóny do harmonického celku. Práce byla také součástí výstavy „Dreams“ v UXVALGOCHEZ Gallery v Barceloně, což pro mě mělo zvláštní význam. Velmi osobní je také dílo „Unframed Time“, vystavené v Port Gallery v Barceloně.
Ano, určitě, mezi vystavenými díly je hned několik, která jsou pro mě osobně velmi důležitá. Jedním z nich jsou „Vzpomínky na déšť“. Inspirovala mě událost z jediného léta, kdy jsme se s rodinou ocitli uprostřed prudkého lijáku. Byli jsme promočení až na kůži a schovali se pod strom, tiskli se k sobě a v té chvíli jsem cítila, že jsme jedno tělo, silnější než kdy dřív, chránící se navzájem před zimou a deštěm. Po bouřce znovu vyšlo slunce – a v mé paměti zůstalo právě to vědomí jednoty a síly, ne samotná bouře. Obraz je prostoupen právě těmito vzpomínkami. Dalším dílem je „Rumba Loca“, které vzniklo z mé lásky k tanci a pohybu. Je to malba plná šílených rytmů, barevné energie a radosti ze života. Rumba je pro mě symbolem spontánnosti a inspirace – zdrojem nevyčerpatelně pozitivních vibrací. Obraz „Amazing Fusion“ je pro mě důležitý i proto, že modrá barva má v mé tvorbě výsadní postavení. Mám mnoho děl, kde dominuje právě ona, a tento obraz ji propojuje s dalšími tóny do harmonického celku. Práce byla také součástí výstavy „Dreams“ v UXVALGOCHEZ Gallery v Barceloně, což pro mě mělo zvláštní význam. Velmi osobní je také dílo „Unframed Time“, vystavené v Port Gallery v Barceloně.
Čas je pro mě nekonečné téma – neustále nad ním přemýšlím a fascinuje mě jeho relativita. Dá se vůbec skutečně změřit?
Lidé se ho snaží podřídit systému, vtěsnat do rámce, ale čas je bezbřehý. Někdy plyne rychle, jindy se vleče. Je pomíjivý i věčný zároveň – žije jen z okamžiku na okamžik, z jedné vzpomínky do druhé. Díky vzpomínkám i představám budoucnosti v čase vlastně cestujeme a neustále tak posouváme jeho hranice.
Tento obraz je mým osobním dialogem s tímto nekonečným paradoxem.Jaké emoce ve vás vyvolává možnost vystavovat v centru Prahy?
Možnost vystavovat v centru Prahy ve mně vyvolává velmi silné a osobní emoce. Praha je pro mě kouzelné město s jedinečnou energií – historickou i současnou. Je to místo, kde se prolíná kultura, umění a duchovní atmosféra, kterou člověk cítí na každém kroku. Vystavování zde vnímám jako velkou čest i zodpovědnost. Je to chvíle, kdy mohu svůj vnitřní svět sdílet v prostoru, který sám o sobě nese hluboký význam a tradici.
Možnost vystavovat v centru Prahy ve mně vyvolává velmi silné a osobní emoce. Praha je pro mě kouzelné město s jedinečnou energií – historickou i současnou. Je to místo, kde se prolíná kultura, umění a duchovní atmosféra, kterou člověk cítí na každém kroku. Vystavování zde vnímám jako velkou čest i zodpovědnost. Je to chvíle, kdy mohu svůj vnitřní svět sdílet v prostoru, který sám o sobě nese hluboký význam a tradici.
O zkušenostech a scéně
Vaše díla už byla vystavována v různých zemích – od Vídně po Miami. Čím se liší české publikum od zahraničního?
Vnímám, že zahraniční publikum se nebojí komunikovat s umělcem. Rozhovor o tvorbě tam lidé berou jako přirozenou součást zážitku z výstavy – není to pro ně tlak k nákupu, ale možnost nahlédnout hlouběji do procesu a myšlenek autora. Umělecká sebereprezentace se v zahraničí chápe jako součást profese, nikoliv jako výstřednost.
Vnímám, že zahraniční publikum se nebojí komunikovat s umělcem. Rozhovor o tvorbě tam lidé berou jako přirozenou součást zážitku z výstavy – není to pro ně tlak k nákupu, ale možnost nahlédnout hlouběji do procesu a myšlenek autora. Umělecká sebereprezentace se v zahraničí chápe jako součást profese, nikoliv jako výstřednost.
V Česku se to postupně také mění, ale rozdíl stále cítím – zahraniční publikum je zpravidla otevřenější dialogu a vnímá umělce nejen skrze jeho díla, ale i osobně.Který moment ze zahraničních výstav vám utkvěl v paměti nejvíce?
Nemohu být osobně na všech zahraničních výstavách, ale na jednu chvíli z Vídně nikdy nezapomenu. Vstoupila jsem do sálu a na okamžik se mi zatail dech – mé obrazy tam stály přede mnou jako bytosti s vlastním životem. Prostor jim dodal novou sílu a já měla pocit, že poprvé slyším jejich skutečný hlas. Bylo to překvapení, radost i hrdost v jednom – uvědomila jsem si, že mé dílo může oslovit cizí publikum beze slov a že malba dokáže vytvořit most mezi lidmi, kteří se nikdy předtím nesetkali.
Nemohu být osobně na všech zahraničních výstavách, ale na jednu chvíli z Vídně nikdy nezapomenu. Vstoupila jsem do sálu a na okamžik se mi zatail dech – mé obrazy tam stály přede mnou jako bytosti s vlastním životem. Prostor jim dodal novou sílu a já měla pocit, že poprvé slyším jejich skutečný hlas. Bylo to překvapení, radost i hrdost v jednom – uvědomila jsem si, že mé dílo může oslovit cizí publikum beze slov a že malba dokáže vytvořit most mezi lidmi, kteří se nikdy předtím nesetkali.
Publikace v Vogue House a The World of Interiors – to je významné uznání. Co to pro vás osobně znamená?
Když mě oslovil mezinárodní časopis, upřímně řečeno mi doslova „spadla brada“. Bylo to pro mě obrovské překvapení a zároveň potvrzení, že moje práce dokáže oslovit i za hranicemi galerie. Publikace ve Vogue House a The World of Interiors pro mě představují nejen prestižní uznání, ale také důležitý mezník na mé cestě – okamžik, kdy jsem si uvědomila, že moje obrazy mohou žít i v jiných kontextech, než jen na výstavách, a že mají schopnost oslovit širší a mezinárodně rozmanité publikum. Je to pro mě povzbuzení i závazek jít dál a hledat nové způsoby, jak sdílet svou tvorbu.
Když mě oslovil mezinárodní časopis, upřímně řečeno mi doslova „spadla brada“. Bylo to pro mě obrovské překvapení a zároveň potvrzení, že moje práce dokáže oslovit i za hranicemi galerie. Publikace ve Vogue House a The World of Interiors pro mě představují nejen prestižní uznání, ale také důležitý mezník na mé cestě – okamžik, kdy jsem si uvědomila, že moje obrazy mohou žít i v jiných kontextech, než jen na výstavách, a že mají schopnost oslovit širší a mezinárodně rozmanité publikum. Je to pro mě povzbuzení i závazek jít dál a hledat nové způsoby, jak sdílet svou tvorbu.
Osobní a filozofické
Jaké poselství chcete divákům předat prostřednictvím svých obrazů?
Poselství, které chci prostřednictvím svých obrazů předat, je především otevřenost – možnost zastavit se, ponořit se do barev a tvarů a objevit v nich něco vlastního. Nechci divákovi diktovat, co má vidět nebo cítit, spíš mu nabízím prostor pro osobní prožitek a svobodnou interpretaci. Věřím, že každý obraz může být zrcadlem vnitřního světa toho, kdo se na něj dívá, a že skrze něj může objevit emoci, vzpomínku nebo myšlenku, kterou třeba dlouho nesl v sobě. Moje malby jsou pozvánkou k dialogu – tichému rozhovoru mezi mým světem a světem diváka.
Poselství, které chci prostřednictvím svých obrazů předat, je především otevřenost – možnost zastavit se, ponořit se do barev a tvarů a objevit v nich něco vlastního. Nechci divákovi diktovat, co má vidět nebo cítit, spíš mu nabízím prostor pro osobní prožitek a svobodnou interpretaci. Věřím, že každý obraz může být zrcadlem vnitřního světa toho, kdo se na něj dívá, a že skrze něj může objevit emoci, vzpomínku nebo myšlenku, kterou třeba dlouho nesl v sobě. Moje malby jsou pozvánkou k dialogu – tichému rozhovoru mezi mým světem a světem diváka.
Máte vlastní definici krásy v umění?
Moje osobní definice krásy v umění je harmonie. Nejde jen o soulad barev a tvarů na plátně, ale i o rovnováhu mezi emocí a rozumem, spontánností a řádem, chaosem a klidem. Krása v umění pro mě vzniká ve chvíli, kdy obraz začne působit přirozeně a vyváženě, kdy v sobě nese napětí i uvolnění zároveň. Taková harmonie dokáže oslovit diváka bez ohledu na jeho zkušenosti či znalosti – stačí ji jen nechat na sebe působit.
Moje osobní definice krásy v umění je harmonie. Nejde jen o soulad barev a tvarů na plátně, ale i o rovnováhu mezi emocí a rozumem, spontánností a řádem, chaosem a klidem. Krása v umění pro mě vzniká ve chvíli, kdy obraz začne působit přirozeně a vyváženě, kdy v sobě nese napětí i uvolnění zároveň. Taková harmonie dokáže oslovit diváka bez ohledu na jeho zkušenosti či znalosti – stačí ji jen nechat na sebe působit.
Pozorujete vývoj své tvorby v čase?
Ano, určitě. Svůj tvůrčí vývoj vnímám velmi jasně. Dříve jsem se často snažila hledat dokonalost a spěchala za výsledkem, dnes však cítím mnohem více klidu a sebedůvěry v každém tahu štětce. Užívám si samotný proces a každý okamžik strávený u plátna. Nechávám čas plynout přirozeně a nespěchám – vím, že obraz si najde svou podobu ve chvíli, kdy bude připraven. Tento posun mi přinesl svobodu i hlubší radost z tvorby.
Ano, určitě. Svůj tvůrčí vývoj vnímám velmi jasně. Dříve jsem se často snažila hledat dokonalost a spěchala za výsledkem, dnes však cítím mnohem více klidu a sebedůvěry v každém tahu štětce. Užívám si samotný proces a každý okamžik strávený u plátna. Nechávám čas plynout přirozeně a nespěchám – vím, že obraz si najde svou podobu ve chvíli, kdy bude připraven. Tento posun mi přinesl svobodu i hlubší radost z tvorby.
Co byste si přála, aby si návštěvníci z vaší výstavy odnesli – pocit, myšlenku, inspiraci?
Přála bych si, aby si návštěvníci z mé výstavy odnesli především myšlenky. Ne hotové odpovědi, ale podněty k vlastnímu přemýšlení. Umění pro mě není jen vizuální dojem, ale také cesta k vnitřnímu dialogu – každý obraz může otevřít otázku, připomenout zapomenutou vzpomínku nebo probudit emoci, která čekala na své pojmenování. Pokud divák odchází s tím, že v něm dílo něco hlubšího zarezonovalo a dál o něm uvažuje, pak jsem naplnila smysl své tvorby.
Přála bych si, aby si návštěvníci z mé výstavy odnesli především myšlenky. Ne hotové odpovědi, ale podněty k vlastnímu přemýšlení. Umění pro mě není jen vizuální dojem, ale také cesta k vnitřnímu dialogu – každý obraz může otevřít otázku, připomenout zapomenutou vzpomínku nebo probudit emoci, která čekala na své pojmenování. Pokud divák odchází s tím, že v něm dílo něco hlubšího zarezonovalo a dál o něm uvažuje, pak jsem naplnila smysl své tvorby.
Výstava „Za hranou tvaru“
Original Gallery, Praha
Listopad 2025
Original Gallery, Praha
Listopad 2025
Přijďte. Zastavte se. Poslechněte si, jak mluví plátno.
