Eva Vášová

Jako malá jsem milovala malování i kresbu a i když jsem první kroky při volbě mě profese směřovala tímto směrem, osud tomu chtěl jinak. Teď pracuji jako psycholožka.Cesta k mým obrazům začala tak, že jsem se učila dělat řemeslně zvládnuté práce, realistické kresby, hlavně lidské tváře. To, co na lidech vidíme. Jak jsem ale začala pracovat s lidmi a jejich emocemi, jejich pocity, zjistila jsem, že se mi samy vynořují barvy, tvary a materiály, které mi o nich říkají více. Z pohledu na tvář se stal pohled do jejich nitra. Nejprve jsem tomu nepřikládala pozornost. Brala jsem to tak, že při tom, když se mi člověk otevře, tak mi naskočí do prostoru okolo něj barvy a tvary. Myslela jsem si, že je to nějaký druh synestezie. Možná je to ono... Vlastně dodnes nevím, co to je. Pomáhá mi to ale k porozumění prožitků druhých. Dodnes si živě pamatuji, jak jsem sama měla pocit, že jsem postavou v šedé kůži a když zipem tu kůži otevírám, uvnitř mě to hýří barvami. Které jsem ale nedávala do té doby najevo. Zkusila jsem ten pocit zachytit na plátno a tak vznikl první obraz, který nebyl realistickou kresbou.Bála jsem se obrazy někomu ukazovat protože jsem se bála hodnocení. Že najednou ty obrazy nebudou dost dobré, rozhodně ne tak dobré, jako ty realistické. Ale pak mi došlo, že je to jedno. Každý je uvnitř nějaký, nějak barevný, někdy prázdný, někdy jenom černobílý, jindy šedý nebo chladný, rozervaný, prozážený a nic z toho není špatně nebo dobře. I to jak se cítíme uvnitř se mění, stejně tak se mění v každém z nás barvy, pohyb, materiál, tvary... Největší inspiraci jsou mi lidé, ale jen tehdy, pokud se otevřou. Nevidím ty barvy v každém pořád. Ale pokud je uvidím, snažím se to přenést na plátno. Nemají být krásné, jen měly zachytit lidské prožitky v čase. Sama však doma nemám na zdech žádné obrazy, potřebuji bílé stěny, aby pro mě mohly fungovat jako projekční plátno. Ale je mi líto, že většinou končí ty moje uklizené v garáži. Proto jsem se rozhodla je dát ven, do této galerie.