Hana Danková

Jmenuju se Hana Danková a jsem výtvarnice a lektorka výtvarných kurzů. Tedy - původně jsem překladatelka, ale moje tělo si řeklo o změnu. Jak? Inu, jednoduše: jeden úraz (ten jsem vyignorovala, nepřišel mi nijak významný), vzápětí druhý (já zase žádná reakce) a pak ještě třetí. Teprve ten mě přiměl zamyslet se nad tím, že mi možná moje tělo dává najevo, že dělám v životě něco špatně.

Došlo mi, že musím zpomalit, vystoupit z toho kolotoče a začít hledat. Hlavně sebe sama. Zjistit, kdo jsem a co chci. Jaká jsou má přání a touhy a co chci vlastně v životě dělat, kam chci směřovat. Do té doby jsem byla natolik ovlivněná svým okolím a tou všudypřítomnou honitbou za výkony, že jsem si vůbec nebyla ochotná připustit, že bych mohla chtít něco jiného.

Výsledek?

Především jsem si uvědomila, že JSEM ŽENA. A že to znamená, že NEMUSÍM. Nemusím se vyrovnat mužům. Nemusím se honit za výkony a výsledky. Nemusím stíhat. Můžu si dovolit něco nezvládnout nebo nestihnout. Můžu si dovolit požádat o pomoc.

Rozvedla jsem se, dala jsem si skoro dvouletou pauzu od práce, a pak jsem se začala věnovat tomu, po čem jsem celý život toužila: malování. A protože mě odjakživa bavilo předávat zkušenosti a informace dál, začala jsem malbu a kresbu i učit, což je práce, která mě úplně obrovsky naplňuje.

Největší uspokojení mi přinášejí portréty, zejména starých lidí, v jejichž očích dokážu číst moudrost prožitých zkušeností a sílu jejich životních příběhů. Snad v nich dokážete číst i vy.