Linde von Braun

Tomáš Braun (*1981) je středoškolský učitel, hudebník, skladatel, překladatel a výtvarník. Narodil se v severočeském Děčíně. Studoval anglický jazyk a literaturu na PF UJEP. Výtvarnému oboru se začal věnovat poměrně nedávno, a sice díky orkánu Eberhard, který na jaře 2019 pustošil Lužické hory na Šluknovsku. Ten porazil i dvousetletou lípu, strom jeho dětství a dospívání. Z jejího dřeva postupně vznikají plastiky, objekty a malby, čímž se jejich autor snaží zachovat alespoň část historie stromu, která se vzhledem k jeho odhadovanému stáří vine nazpět v čase až na konec osmnáctého století.  V tomto kontextu je každý kus jedinečnou výpovědí, jejíž původ lze hledat ve sdíleném historickém podvědomí.  V rovině osobní autor vnímá padlý strom jako nedílnou kulisu svého dětství. V jejímž dřevu se mu pod rukama bezděčně objevují rané vzpomínky na události, dojmy nebo tváře, které už dávno zapomněl, ale také skrze něj jaksi zprostředkovaně cítil přítomnost blízkých, kteří zemřeli dřív, než je stačil poznat.  V širším ohledu lze také vnímat osudy více než deseti lidských pokolení v jedné chalupě s lípou na dosah, stojící v podhůří Lužických hor.Die Linde von BraunSilnice se mění v cestu. Na konci, až u hranice cesta mizí v trsech trávy. Dál už jen patníky v příkopě a louka, co se táhne vzhůru k lesu. Dolní Podluží, Niedergrund, U Hranice, číslo popisné sto třicet dva. Ztrouchnivělé stavení staré snad čtvrt milénia. Dům, jehož existenci kdosi stvrdil útlou lipkou, když ji hrdě vsadil do země hned za svojí chalupou, kde taky zplodil dítě. Otevřeš dveře, ona tam, pět chlapů by ji neobjalo. Přes dvě a půl stovky cyklů vzlínání, osmózy, pučení a mrazu. Další a další letokruh. Chalupa, kterou přerostla, neživá schránka, věc. A stejně tak, i věci uvnitř ztrácejí svou podstatu bez lidí, kterým patří. Ti už jsou dávno pryč, vyhnaní a mrtví, jejich statky v trávě tam, kde kdysi stály domy. Die Linde. Ta, která tu byla s nimi a nakonec je všechny přežila. To jí teď všichni patří. Desátého března dva devatenáct se Lužickými horami prohnal orkán Eberhard. V noci na jedenáctého ve tři ráno třicetimetrový monument nevydržel atak větru a zřítil se mezi dvě stavení (kořeny s hlínou vydechly na západ, vrcholky listoví ležely k východu) do jabloní. Ani jedné neublížil. Ubohá Linde von Braun…i mě si pamatuje, stejně jako bytí každého člověka, který v jejím stínu snídal, pracoval, odpočíval, radoval se, plakal, byl milován nebo zastřelen. V každém jejím kusu jsou zakleté naše životy - sny, touhy, démoni, bůžci i slova. V pokroucených liniích, ve zčernalých, prožraných pahýlech ulámaných větví číhají naše tváře.