JIŘÍ GENZER
Někteří sochaři tvoří formy. Jiní vytvářejí hmotu, která v sobě nese otázky, pochybnosti, hledání i ticho. Tento rozhovor patří do druhé kategorie. Je to vyprávění o cestě, která začala v ateliéru matky, vedla přes architekturu, restaurátorství, Himaláje, ledové festivaly i rodinný život a stále pokračuje.
Autorovy sochy nevznikají proto, aby zaplnily prostor. Vznikají proto, aby se ptaly.
Architektura, kámen a rozhodnutí jít vlastní cestou
Se sochařstvím se setkal velmi brzy. Už jako dítě v ateliéru své matky Anděly Genzerové, v nelehkém období padesátých a šedesátých let. Otec, chirurg, varoval před nejistým povoláním, matka nabádala k praktičtější cestě. A tak přišlo gymnázium, fakulta stavební, architektura.
Zlom nastal ve chvíli, kdy se jeho sestra provdala za sochaře. Tehdy bylo jasno. Přestože přijímací zkoušky na Akademii a UMPRUM kvůli pozdnímu startu nevyšly, architektura se se sochařstvím propojovala po celý život.
V sedmdesátých a osmdesátých letech vznikaly desítky monumentálních kamenných realizací po celých Čechách, paralelně s prací v projektové organizaci Ministerstva kultury. Přirozeně přišel přechod k restaurátorství kamenných soch a architektury, který jej v devadesátých letech zavedl do Německa a Švýcarska. A tato práce pokračuje dodnes.
Umělecká filozofie: hledání odpovědí
Pokud by měl svou tvorbu shrnout jednou větou, zněla by jednoduše:
Hledání odpovědí na důležité životní otázky.
Právě z tohoto vnitřního dialogu vznikala díla jako Medea, Androméda, Odyseus, Touha, později Ve víru tance, Terpsichoré, Klidná linka, Harmonie, Together nebo Hranice nálepnosti a lhostejnosti.
Materiál si většinou nevybírá svobodně, často jej určuje zakázka. Přesto pracuje s kamenem, dřevem, kovem, cínem, umělým kamenem i bronzem. Začínal figurativními náměty inspirovanými antickou mytologií, v devadesátých letech se vědomě přesunul k nefigurativní formě, aby mohl vyjadřovat abstraktní témata.
Preferuje čisté, matematické a architektonické křivky. Figuru se však musel znovu dotknout při festivalech ledové a pískové tvorby, někdy si totiž cesta vybere vás.
Cestování jako zdroj ticha i impulzu
Cestování hraje v jeho životě zásadní roli. Silným momentem byla cesta Mexikem, kde jej fascinovala tajemná historie a muzejní sbírky v Mexico City. Následný přelet do USA a tři týdny v národních parcích přinesly samotu a v ní myšlenku, že nevysvětlitelné je třeba vysvětlit po svém.
Po návratu vznikly kamenné sochy jako Velmi trpělivý domácí přítel, Radost ze života, Zahradní strážce či Ochránce dobré pohody a chuti k jídlu.
Ještě hlubší stopu zanechal výstup do Himalájí k base campu Mount Everestu. Právě tam se zrodila myšlenka Balance, prosby o rovnováhu mezi extrémy. A také Modlitební kameny, do nichž vysekal text: „Vrať mi, Bože, lásku zpátky.“ O měsíc později do jeho života vstoupila žena, s níž je dodnes.
Led, písek a pomíjivost
Festivaly ledové a pískové tvorby byly dvacet let intenzivní školou. Materiál, který po výstavě zmizí, nevadil, šlo o proces, atmosféru, sdílení s kolegy z Kanady, USA či Skandinávie.
Čtrnáct dní tvorby, pětihvězdičkové hotely, společné expozice. A pak přišel covid. Vše se zastavilo. A přišlo rozhodnutí zpomalit, být víc doma, víc s rodinou, víc v Česku.
Jak vzniká socha
Ideální proces začíná chůzí se psem lesem. Přemýšlením. Náčrtem. Modelem. Volbou materiálu. A během realizace přicházejí další varianty, vylepšení, posuny.
Někdy je to opačně, krásný kámen nebo kus dřeva sám napoví. Tvar materiálu vede ruku i myšlenku. Tak vznikl Zephyrjako symbol klidu a Boreas jako bouřlivá, dynamická síla.
Sochy u něj většinou nerostou bez koncepce. Obsah je klíčový. Jak říkal jeho učitel Standa Hanzík: technika může být jakákoli, důležité je sdělení. Socha nemá být ukecaná, ale musí vyprávět.
Rozdíl mezi dokonalou kopií a originálem je v energii. Stejně jako u Mozarta něco, co proudí skrze autora, často za cenu osobních obětí.
Díla v Original Gallery: osobní kapitoly
Každá vystavená socha má svůj příběh. Terpsichoré vypráví o jeho ženě, tanečnici. Staří přátelé navazují na dřívější Přátele, původně inspirované synem a jezevčíkem. Oheň a voda i Karneval v Riu jsou variacemi tématu tance a pohybu.
Dynamiku vyjadřuje spirálou, rotací, přetočením. U Ve víru tance pracoval i s živým modelem, u Borease přidal ještě větší napětí. Některá díla mají dokonce zhudebněné básně, vzniklé při průchodu kaňonem Verdon ve Francii.
Paradoxně největší úspěch u sběratelů zaznamenala Medea. Možná proto, že v sobě nese řešení jedné velmi složité životní kapitoly.
Rovnováha, předávání a klid
Rovnováhu mezi prací a životem se mu daří udržovat. Věří, že buď máte velký úspěch a komplikovaný osobní život, nebo harmonickou rodinu za cenu zpomalení.
Mladé sochaře inspiruje a oni inspirují jeho. Radost přichází ve chvíli, kdy se osamostatní a uspějí.
Současnou výzvu pro sochaře vidí spíš v taktice než v talentu. Kontakty, kurátoři, galerie, to tu bylo vždy. Dnes už necítí potřebu honit se. Spíš přijímá, že je čas zvolnit.
A lidem, kteří jeho dílo vidí poprvé, přeje jediné: aby si dali čas. Mnozí sběratelé se k jeho sochám vracejí znovu a znovu. Někteří jich mají doma i čtrnáct. To samo o sobě něco vypovídá.
Pokračování patří vám
Tento text je jen vstupní branou. Skutečný dialog začíná až ve chvíli, kdy se setkáte s dílem osobně.
Prohlédněte si autorův profil a dostupná díla v Original Gallery
Zde můžete pokračovat v příběhu, který není uzavřený, jen tvarovaný časem, hmotou a zkušeností.
