Evgeniya Zolotareva: barva, tvar a svoboda.

Otázky klade Anželika Sitniková, spolumaitelka Original Gallery.

V Original Gallery v srdci Prahy se barvy setkávají s emocemi, tvary s příběhem a každá malba otevírá prostor pro vlastní interpretaci. V tomto exkluzivním rozhovoru s umělkyní Evgeniyou Zolotarevou odhalujeme, jak vznikají její abstraktní obrazy, co ji inspiruje a proč je svoboda v malbě stejně důležitá jako dialog s divákem. Připravte se na cestu za hranou tvaru, kde každý tah štětce vypráví svůj vlastní příběh.

Evgeniya Zolotareva je současná umělkyně žijící v Brně, jejíž umělecká cesta je ponořena do bohaté tradice abstraktního umění. Její vášeň pro kreativitu začala brzy, vyvrcholila dokončením umělecké školy a následně získáním titulu Master of Arts na renomované univerzitě v roce 2006. Její plátna jsou živým dechem: tvary se táhnou za hranice plátna, barvy vibrují, textury dýchají. Bez rámů, bez pravidel, pouze svoboda. Díla Evgeniye žijí v soukromých sbírkách Francie, Německa, Polska, České republiky, USA, Slovenska a Ruska. Před dvěma lety okouzlila Vídeň (STAINER Gallery) a Miami (ART BASEL Art Week). Její hlas zazněl v The World of Interiors a Vogue House (UK). Dnes je její umění pozvánkou na cestu: přes barvu, texturu, formu k podstatě duše.

EVGENIE, KDY JSTE POPRVÉ POCÍTILA, ŽE UMĚNÍ JE VAŠÍ CESTOU?

Asi začnu citátem: „Nejlepší cesta k úspěchu je zamilovat se do toho, co děláš.“ Malování jsem si zamilovala už v úplném dětství a tehdy jsem o tom ještě nepřemýšlela jako o vědomě zvolené cestě. Prostě jsem následovala své srdce. Postupně na to navázala umělecká škola a později univerzita umění a designu, kde se tato cesta začala více tvarovat a rozvíjet do podoby, kterou dnes žiji.

EVGENIE, JAK NA VÁS ZAPŮSOBILO STUDIUM NA UMĚLECKÉ ŠKOLE A ZÍSKÁNÍ TITULU MASTER OF ARTS?

Studium na umělecké škole pro mě bylo jako otevření dveří do nového světa. Nešlo jen o technické dovednosti, ale hlavně o schopnost dívat se na realitu jinýma očima a hledat v ní vlastní pravdu. Naučila jsem se chápat, že umění není jen obraz na plátně, ale způsob, jak komunikovat s lidmi beze slov.

Získání titulu Master of Arts pro mě nebylo jen akademickým krokem, byla to spíše vnitřní transformace. Ten proces mě naučil disciplíně, odvaze riskovat, ale i pokoře před samotným tvůrčím procesem. Bylo to období, kdy se ze záliby stalo moje povolání a kdy jsem opravdu přijala, že cesta umělkyně je mojí životní cestou.

BYLA VE VAŠEM ŽIVOTĚ OSOBNOST NEBO UDÁLOST, KTERÁ SILNĚ OVLIVNILA VAŠE FORMOVÁNÍ JAKO UMĚLKYNĚ?

Ano, v mém životě byly momenty i lidé, kteří mě formovali. Největším vlivem však pro mě byla moje rodina, rodiče, kteří mě od dětství podporovali v kreslení a nikdy se nesnažili přesměrovat mě k „praktičtější“ cestě. To mi dalo svobodu růst přirozeně a věřit v to, že umění je hodnota samo o sobě.

Silným impulzem byla také první velká výstava, kterou jsem navštívila jako studentka. Ten pocit, stát před díly mistrů a uvědomit si, že obrazy dokážou komunikovat napříč staletími, ve mně probudil hlubokou touhu tvořit a hledat vlastní hlas. Byl to okamžik, kdy jsem pochopila, že malířství může být dialogem mezi mnou a světem.

CO JE DNES PRO VÁS HLAVNÍM ZDROJEM INSPIRACE?

Hlavním zdrojem inspirace je pro mě doslova všechno, co mě obklopuje. Někdy je to kombinace barev, které zahlédnu v přírodě nebo ve městě, jindy prožitá emoce, která se sama přetaví do obrazové podoby. Velmi silně na mě působí také cestování a objevování nových míst, každý kraj, kultura i okamžik setkání s lidmi mi otevírá nové pohledy a motivy. Inspirace je pro mě vlastně neustálý dialog se světem kolem i se světem uvnitř.

JAK VYPADÁ VÁŠ TVŮRČÍ PROCES, OD NÁPADU AŽ PO HOTOVÝ OBRAZ?

Můj tvůrčí proces je pro mě vždycky trochu tajemstvím. Často mám pocit, že obraz se tvoří sám a já jsem jen prostředníkem, který vede tahy štětce nebo pohyby špachtle. Pracuji technikou vrstvení, vrstvím barvy a struktury, a díky tomu se dílo během procesu může proměnit i pětkrát od své původní podoby. Neustále hledám rovnováhu v kompozici a barevných kombinacích, sleduji, jaké efekty přináší překrývání vrstev a jak se barvy mezi sebou prolínají. Název obrazu přichází až na konci, když cítím, že plátno konečně našlo svůj hlas.

JAKOU ROLI VE VAŠEM UMĚNÍ HRAJÍ BARVY A TVARY?

Barvy a tvary jsou pro mě jazykem, kterým obrazy mluví. Každý odstín nese vlastní emoci, může uklidňovat, provokovat nebo otevírat vzpomínky. Tvary pak vytvářejí rytmus a strukturu, díky nimž se barvy mohou projevit naplno. V abstrakci nemají barvy ani tvary jednoznačný význam, a právě v tom je jejich síla, dovolují divákovi najít v obraze vlastní příběh a rezonanci.

JE PRO VÁS ABSTRAKCE SPÍŠE SVOBODA, NEBO VÝZVA?

Abstrakce je pro mě především svobodou, svobodou projevu, která mě nezavazuje k přesnému zobrazení reality, ale umožňuje mi vyjádřit emoce, myšlenky a vnitřní stavy beze slov. V abstrakci nejsou hranice ani pravidla, jen otevřený prostor pro hledání vlastního jazyka. Zároveň je v ní i výzva, najít rovnováhu mezi spontánností a harmonií, mezi chaosem a řádem. Právě v tomto napětí vzniká magie, díky které může každý divák v obraze objevit něco zcela osobního.

EVGENIE, CO BUDOU MOCI DIVÁCI VIDĚT A CÍTIT NA VAŠÍ LISTOPADOVÉ VÝSTAVĚ V ORIGINAL GALLERY?

Na listopadové výstavě „Za hranou tvaru“ v Original Gallery diváci uvidí soubor abstraktních maleb, ve kterých se barvy a tvary pohybují na hranici mezi řádem a volností. Každý obraz je jiným pokusem překročit klasické vnímání formy a otevřít prostor pro osobní interpretaci.

Mým cílem je, aby návštěvník nejen viděl obrazy, ale také je cítil, aby se nechal vtáhnout do hry vrstev, barevných kontrastů a skrytých struktur. Výstava je pozváním k tomu, aby se člověk na chvíli zastavil a nechal se unést do vlastního vnitřního světa, kde tvary přestávají být hranicí a stávají se cestou.

JSOU MEZI VYSTAVENÝMI DÍLY TAKOVÁ, KTERÁ JSOU PRO VÁS OSOBNĚ OBZVLÁŠŤ DŮLEŽITÁ?

Ano, určitě, mezi vystavenými díly je hned několik, která jsou pro mě osobně velmi důležitá. Jedním z nich jsou „Vzpomínky na déšť“. Inspirovala mě událost z jediného léta, kdy jsme se s rodinou ocitli uprostřed prudkého lijáku. Byli jsme promočení až na kůži a schovali se pod strom, tiskli se k sobě a v té chvíli jsem cítila, že jsme jedno tělo, silnější než kdy dřív, chránící se navzájem před zimou a deštěm. Po bouřce znovu vyšlo slunce, a v mé paměti zůstalo právě to vědomí jednoty a síly, ne samotná bouře. Obraz je prostoupen právě těmito vzpomínkami. Dalším dílem je „Rumba Loca“, které vzniklo z mé lásky k tanci a pohybu. Je to malba plná šílených rytmů, barevné energie a radosti ze života. Rumba je pro mě symbolem spontánnosti a inspirace, zdrojem nevyčerpatelně pozitivních vibrací.

Obraz „Amazing Fusion“ je pro mě důležitý i proto, že modrá barva má v mé tvorbě výsadní postavení. Mám mnoho děl, kde dominuje právě ona, a tento obraz ji propojuje s dalšími tóny do harmonického celku. Práce byla také součástí výstavy „Dreams“ v UXVALGOCHEZ Gallery v Barceloně, což pro mě mělo zvláštní význam.

Velmi osobní je také dílo „Unframed Time“, vystavené v Port Gallery v Barceloně. Čas je pro mě nekonečné téma, neustále nad ním přemýšlím a fascinuje mě jeho relativita. Dá se vůbec skutečně změřit? Lidé se ho snaží podřídit systému, vtěsnat do rámce, ale čas je bezbřehý. Někdy plyne rychle, jindy se vleče. Je pomíjivý i věčný zároveň, žije jen z okamžiku na okamžik, z jedné vzpomínky do druhé. Díky vzpomínkám i představám budoucnosti v čase vlastně cestujeme a neustále tak posouváme jeho hranice. Tento obraz je mým osobním dialogem s tímto nekonečným paradoxem.

EVGENIE, JAKÉ EMOCE VE VÁS VYVOLÁVÁ MOŽNOST VYSTAVOVAT V CENTRU PRAHY?

Možnost vystavovat v centru Prahy ve mně vyvolává velmi silné a osobní emoce. Praha je pro mě kouzelné město s jedinečnou energií – historickou i současnou. Je to místo, kde se prolíná kultura, umění a duchovní atmosféra, kterou člověk cítí na každém kroku. Vystavovaní zde vnímám jako velkou čest i zodpovědnost. Je to chvíle, kdy mohu svůj vnitřní svět sdílet v prostoru, který sám o sobě nese hluboký význam a tradici.

EVGENIE, VAŠE DÍLA UŽ BYLA VYSTAVENA V RŮZNÝCH ZEMÍCH, OD VÍDNĚ PO MIAMI. ČÍM SE LIŠÍ ČESKÉ PUBLIKUM OD ZAHRANIČNÍHO?

Vnímám, že zahraniční publikum se nebojí komunikovat s umělcem. Rozhovor o tvorbě tam lidé berou jako přirozenou součást zážitku z výstavy – není to pro ně tlak k nákupu, ale možnost nahlédnout hlouběji do procesu a myšlenek autora. Umělecká sebereprezentace se v zahraničí chápe jako součást profese, nikoliv jako výstřednost. V Česku se to postupně také mění, ale rozdíl stále cítím, zahraniční publikum je zpravidla otevřenější dialogu a vnímá umělce nejen skrze jeho díla, ale i osobně.

KTERÝ MOMENT ZE ZAHRANIČNÍCH VÝSTAV SE VÁM ZVLÁŠTĚ VRYL DO PAMĚTI?

Nemohu být osobně na všech zahraničních výstavách, ale na jednu chvíli z Vídně nikdy nezapomenu. Vstoupila jsem do sálu a na okamžik se mi zatail dech, mé obrazy tam stály přede mnou jako bytosti s vlastním životem. Prostor jim dodal novou sílu a já měla pocit, že poprvé slyším jejich skutečný hlas. Bylo to překvapení, radost i hrdost v jednom, uvědomila jsem si, že mé dílo může oslovit cizí publikum beze slov a že malba dokáže vytvořit most mezi lidmi, kteří se nikdy předtím nesetkali.

PUBLIKACE VE VOGUE HOUSE A THE WORLD OF INTERIORS, TO JE VÝZNAMNÉ UZNÁNÍ. CO TO PRO VÁS OSOBNĚ ZNAMENÁ?

Když mě oslovil mezinárodní časopis, upřímně řečeno mi doslova „spadla brada“. Bylo to pro mě obrovské překvapení a zároveň potvrzení, že moje práce dokáže oslovit i za hranicemi galerie. Publikace ve Vogue House a The World of Interiors pro mě představují nejen prestižní uznání, ale také důležitý mezník na mé cestě, okamžik, kdy jsem si uvědomila, že moje obrazy mohou žít i v jiných kontextech, než jen na výstavách, a že mají schopnost oslovit širší a mezinárodně rozmanité publikum. Je to pro mě povzbuzení i závazek jít dál a hledat nové způsoby, jak sdílet svou tvorbu.

JAKÉ POSELSTVÍ CHCETE DIVÁKŮM PŘEDAT PROSTŘEDNICTVÍM SVÝCH OBRAZŮ?

Poselství, které chci prostřednictvím svých obrazů předat, je především otevřenost – možnost zastavit se, ponořit se do barev a tvarů a objevit v nich něco vlastního. Nechci divákovi diktovat, co má vidět nebo cítit, spíš mu nabízím prostor pro osobní prožitek a svobodnou interpretaci. Věřím, že každý obraz může být zrcadlem vnitřního světa toho, kdo se na něj dívá, a že skrze něj může objevit emoci, vzpomínku nebo myšlenku, kterou třeba dlouho nesl v sobě. Moje malby jsou pozvánkou k dialogu, tichému rozhovoru mezi mým světem a světem diváka.

MÁTE VLASTNÍ DEFINICI KRÁSY V UMĚNÍ?

Moje osobní definice krásy v umění je harmonie. Nejde jen o soulad barev a tvarů na plátně, ale i o rovnováhu mezi emocí a rozumem, spontánností a řádem, chaosem a klidem. Krása v umění pro mě vzniká ve chvíli, kdy obraz začne působit přirozeně a vyváženě, kdy v sobě nese napětí i uvolnění zároveň. Taková harmonie dokáže oslovit diváka bez ohledu na jeho zkušenosti či znalosti, stačí ji jen nechat na sebe působit.

POZORUJETE VÝVOJ SVÉ TVORBY V PRŮBĚHU ČASU?

Ano, určitě. Svůj tvůrčí vývoj vnímám velmi jasně. Dříve jsem se často snažila hledat dokonalost a spěchala za výsledkem, dnes však cítím mnohem více klidu a sebedůvěry v každém tahu štětce. Užívám si samotný proces a každý okamžik strávený u plátna. Nechávám čas plynout přirozeně a nespěchám, vím, že obraz si najde svou podobu ve chvíli, kdy bude připraven. Tento posun mi přinesl svobodu i hlubší radost z tvorby.

EVGENIE, CO BYSTE SI PŘÁLA, ABY SI NÁVŠTĚVNÍCI VAŠÍ VÝSTAVY ODNESLI S SEBOU, POCIT, MYŠLENKU, INSPIRACI?

Přála bych si, aby si návštěvníci z mé výstavy odnesli především myšlenky. Ne hotové odpovědi, ale podněty k vlastnímu přemýšlení. Umění pro mě není jen vizuální dojem, ale také cesta k vnitřnímu dialogu, každý obraz může otevřít otázku, připomenout zapomenutou vzpomínku nebo probudit emoci, která čekala na své pojmenování. Pokud divák odchází s tím, že v něm dílo něco hlubšího zarezonovalo a dál o něm uvažuje, pak jsem naplnila smysl své tvorby.

Děkuji Evgenii za otevřený rozhovor a čtenářům přeji, ať si z jejích obrazů odnesou stejnou sílu a klid, jaké v nich sama hledá. Anželika